Sen

Když přijdu domů, setřu si slzy,

chmury však z čela mi málokdy zmizí.

Čekám a soužím se, kdy přijde den?

který mi odpoví, proč život je sen.

Sním stále tolikrát, to mě však děsí,

že nikdo nikde si mne nevšimne si.

Závidím ptákům, jichž zpěv nás tak blaží,

že všichni chválí je, mne jen uráží.

Až přijdu příště zpět, budu snad šťastná,

a všechna rána dál budou už krásná.

Tak jako hladina již větřík čeří,

bude má duše, že někdo mi věří.

Na křídlech havranů odletí mraky,

déšť z nich se vyprší a zmizí taky.

Zůstane pohádka, kterou teď sním,

nikdo mi neřekl, jestli to smím.

Můj sen však nikdy se nesplnil, žádný.

Ať trval rok, anebo jen dva dny.

Přesto však věřím, že jednou jeden,

splní se, připluje, nebude jedem.

S nadějí čekám dál ty dlouhé noci

a píšu básničky jako ti cvoci...